Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Od čias, keď metalovým pobrežím otriasla mohutná prílivová vlna z USA, na ktorej sa zviezlo množstvo trendových metalcoreových zoskupení, som začal byť podozrievavý. Mám tým na mysli predovšetkým hlúčiky pokútne sa tváriacich mladíkov (najčastejšie) v úzkych nohaviciach a s bizarnými účesmi. Nakoľko je „externý“ imidž muzikantov na okraji môjho záujmu, hodnotím len samotnú hudobnú produkciu. Tá sa zliala do jednoliatej zvukovej masy, v ktorej netrénované ucho nebolo schopné rozoznať jednu potetovanú skupinu tínedžerov od druhej.
Skôr než hodím všetkých spomínaných do jedného vreca, ktoré onedlho skončí na smetisku metalových dejín, podelím sa s dojmami z posledného albumu daytonských (Ohio) THE DEVIL WEARS PRADA. Pointa bude z niekoľkých dôvodov prekvapivá.
Kapela existuje od roku 2005 a za túto úctyhodnú dobu splodila štyri dlhohrajúce albumy a EP „Zombie“ (2010). Práve „Zombie“ sa malo stať míľnikom a predznamenať odklon k tvrdšiemu zvuku. Na aktuálnej nahrávke sa pánom podarilo svoju víziu naplniť. Očakávajte vyváženú kombináciu agresivity („Dead Throne“) a silných melódií („My Questions“, „Mammoth“), ktorá je podfarbená nevtieravými klávesami („R.I.T.“). Dve gitary pridávajú albumu na pestrosti (veľmi podarená inštrumentálka „Kansas“) a hoci sa nešetrilo módnymi „zasekávačkami“, nepresahujú únosnú mieru. Vo videoklipom obdarenej hitovke „Born To Lose“ (a nielen v nej) asistuje vokálnemu kaskadérovi menom Mike Hranica gitarista DePoyster čistým spevom. Hranicov hlasový register je obdivuhodný a hoci mi jeho škriekavá varianta nebola spočiatku vôbec po chuti, dodáva zvuku THE DEVIL WEARS PRADA nezameniteľný „ksicht“. V tejto súvislosti mi nedá nespomenúť atmosférickú položku „Chicago“.
Dosť bolo chválenia, každá minca má dve strany. Prekážajú mi texty, ktoré sa téme vnútorných ľudských bojov venujú natoľko, až skĺzli do akejsi formy plytkých fragmentov. Niekoľko vypchávkových skladieb považujem viac-menej za nutné zlo.
Paradoxne môžem svoj pocit z „Dead Throne“ prirovnať k filmovému spracovaniu „The Devil Wears Prada“ (knižnú predlohu nepoznám). Snímka sa mi páčila, možno si ju niekedy znovu pozriem. Nikdy sa však neocitne v mojom pomyselnom rebríčku obľúbenosti a rozhodne nezačnem nosiť tričko s podobizňou Meryl Streep a Anne Hathaway. Hodnoteným albumom spravila americká formácia krok správnym smerom. Napriek faktu, že sa nevyhla niekoľkým zbytočným klišé, stojí pevne na nohách. Módne trendy sa menia a priaznivcom zostáva veriť, že THE DEVIL WEARS PRADA vydržia i ďalšiu sezónu.
Pod taktovkou ostrieľaného metalocoreového mága Adama Dutkiewicza zhutnili THE DEVIL WEARS PRADA svoj zvuk, prizvali Tima Lambesisa z AS I LAY DYING, vyhlásený Dan Seagrave nakreslil obal, a spolu s „Mŕtvym trónom“ konečne dospeli.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.